Výstup na Monte Pelmo jsme podnikli v červenci 2012. Pro znalé poměrů v Dolomitech asi tuto horu netřeba popisovat, v „oboru“ vysokohorské turistiky se jedná o „královskou etapu“, výstup s velkým V.

Odchod z kempu Palafavera (1500 mnm) byl v 7.00 ráno. Toto nástupní místo jsme využili prostě proto, že jsme v tomto kempu bydleli, výhodnější by pravděpodobně bylo sedlo Staulanza. Z kempu se stoupá lesem po cestě č. 474, po hodině stoupání je křižovatka, na dohled pod velkým kamenem se stopy dinosaurů, pokračování je doprava po vrstevnici po cestě č. 472, kousek po č. 471 na chatu Rifugio Venezia (1946 mnm). Cesta z kempu na chatu trvala asi 3 hodiny. Mezitím se přihnaly mraky a ve chvíli, kdy jsme se rozhodli opustit chatu, začaly padat kroupy… Inu, sprintem jsme se zase vrátili na chatu a jali se konzumovat čaj a čekat jak to dopadne s počasím.

Po dalších dvou hodinách přestalo pršet, výstup ale vypadal ztraceně, počasí nic moc a čas pokročilý, nicméně po cestě č. 480 jsme se šli alespoň podívat na nástup. Důležité je dát pozor a nepřejít v suťáku odbočku doleva na Cengia di Ball, značení je trochu nevýrazné. Nástup na skálu nebyl úplně jednoduchý, ale to bylo spíše proto, že bylo mokro a všude se válely kroupy. Cengia di Ball se traverzuje víceméně vodorovně, doleva a má pověst těžké a nezajištěné cesty. Těžká, zejména na psychiku, jistý krok a odolnost proti závratím, opravdu je, nicméně jsme situaci vyhodnotili tak, že jsme nevyužili dodatečné jištění na vlastním laně. Toto pomocné jištění bych ale doporučil. Kritické úseky popisované v literatuře (cesta pod krátkými převisy apod.) jsou krátké a částečně odjištěné zbytky horolezeckých lan, na Cengia di Ball je jich několik. Naprosto nutná je přilba (padající kamení). Po asi hodině adrenalinu na úzké kamenné lavici, která se místy ztrácela pod převísky, přišlo vysvobození – cesta se z traverzu po lavici otočila doprava do kopce po nepříliš těžké skále. Jelikož jsme překonali nejtěžší úsek, vypadalo to, že výstup nakonec přeci jen asi dokončíme.

Dalším pokračováním bylo předlouhé stoupání, střídavě po skalkách, suťácích, zase skalky napříč svahem až na podvrcholovou plošinu, která byla částečně pod sněhem. Značení bylo místy nejasné, nicméně směr byl víceméně dán. Mezitím se počasí definitivně zlepšilo, před příchodem sluníčka jsme ale museli absolvovat několik krátkých sněhových přeháněk s prudkým větrem. V této části výstupu bylo evidentní, že dokončení výstupu je v rukou počasí a hory, která si vše promyslí a buď milostivě pustí nebo nás vyžene mrazem, větrem a kroupami. Nakonec Monte Pelmo moudře uvážilo, že pro Čecháčka je to šichta se vláčet do vzdálených Dolomit to zkoušet znovu a milostivě se slitovalo a pustilo.

Z podvrcholové plošiny se cesta stáčí doleva na velkou kamennou desku, která končí strmou hranou, která se málokde vidí – postavit se na okraj poctivě kolmé skály vysoké možná kilometr chce hodně odvahy. Ale není to nutné, trasa k vrcholu se ještě před okrajem stáčí doprava na vrcholový hřebínek. Na vrchol samotný je to už jen kousek, sem tam je lezení po skále, pro zdatného turistu nic nemožného. Od Cengia di Ball na vrchol cesta trvala cca 4 hodiny. Vrchol – úžasné výhledy, například sedlo Staulanza je přímo pod vrcholem, převýšení přes kilometr, do okolních údolí je převýšení pochopitelně ještě větší. Na dohled Civetta, Antelao, okolí Cortiny di Ampezzo a mnoho dalších míst a kopečků.

Sestup už šel samozřejmě poměrně rychleji, přejít lavici Cengia je mnohem snažší, když už člověk ví do čeho jde. Cesta z vrcholu na chatu trvala asi dvě hodiny. Na Rifugio Venezia nelze odolat občerstvení v podobě chlazeného piva. Zbytek cesty do kempu je již bezpečným terénem, jdeme rychle a za dvě hodiny jsme zpět. Celá návratová trasa je naprosto totožná s výstupovou, v kempu jsme po deváté večer. Z důvodu celkově dlouhého výstupu a plánovaných i neplánovaných přestávek celá akce trvala cca 14 hodin a nohy tedy dostaly velmi slušně zabrat, rozhodně tato túra není nic pro netrénované jedince…

(poznámka pod čarou – každopádně kdybych už nikdy do Alp nejel tak už jednou pro vždy mám na co vzpomínat…)

velké parkoviště u kempu Palafavera, variantně sedlo Staulanza

ne

Rifugio Venezia

ne

14 hodin

Tabacco č. 025