Příhlásit

Drei graten projekt 2013

30.August 2013

Velikost písma: A A A

Autor: radek hess

Projekt kompletních přechodů hor Grossglockner, Ortler a Weisshorn za deset dní se zrodil loni v létě v naší hlavě u lahve, co se dobře drží. Po několika měsíčních přípravách a shánění potřebných informací a map zůstalo u přechodu prvních dvou, ze třetího zůstalo jen poloviční torzo. Náš projekt, následně co jsme se snažili získat nějaký ten sponzorský dar u nejmenovaných věhlasných společností, zabývajících se prodejem outdoorového vybavení, prosákl na veřejnost a s víceméně obdobnými smělými plány vyrazili do světa i kolegové daleko široko známější a zkušenější. Za všechny jmenujme švýcarského borce U.S., který dal tři severní stěny za jeden den.

logo projektu - kdo najde chybu vyhrává šotka!

Grossglockner (3798 m) – nejvyšší hora našeho jižního souseda byla zvolena z důvodu nesmírné touhy zakousnout se do věhlasného místního štrůdlu. Nuže zákusek je to velice vypečený a jelikož v den výstupu nám bylo hlášeno, pečení zhora celý den bez šlehačky, „vyběhli“ jsme z chaty v brzké ranní hodině, abychom se vyhnuli odpolední sněhové břečce při sestupu, a celý hřeben i z částí Luisengratu zdolali s postupovým jištěním za čtyři a půl hodiny. Sestup po klasické normálce, obtížnost PD+, brzdí průvod horalů jdoucích proti nám. U Johanna se odměňujeme pivkem, vaříme trochu čaje a čekáme na druhou dvojici, která teprve dolezla na vrchol. Shledání se nicméně odsunulo až na parkoviště u Lucknerhausu, neboť JAH neúprosně peče a naše prosolená těla volají po koupeli. Prcháme tedy dolů a v potoce u parkoviště se nakládáme do jeho ledových vod. Po první třetině vedeme 1:0. Popis výstupu hřebenem Stüdlgrat, obtížnost 3+/A0, je k nahlédnutí ZDE a normálka ZDE.

Mezipřistání před jihotirolskou etapou volíme na odpočívadle za mostem 3km za Kalsem před odbočkou na Arnig.

Ortler (3905 m) – opět nejvyšší hora našeho jižního souseda, ovšem pouze do roku 1919. Tady volíme výstupovou cestu hřebenem Hintergrat, obtížnost 4/A0 a led 40°, a sestup po klasické normálce, obtížnost 3 a led 35–40°. Od parkoviště dupeme po trojce až na chatu Hintergrathütte, kde máme rezervované matrace. Chatička je to útulná s výhledy do severních stěn Zebrú, pivo osvěžující stejně jako možnost opláchnout se buď pod pramenem nad chatou nebo v malé umývárce za ní. Zjišťujeme počasí a JAH nám opět přeje od ranních až do večerních hodin modrou oblohu a pečení. Ráno bez milosti drnčí polštář pod hlavou a ve 4 vyrážíme za první dvojicí Němců k nástupu. Cestou přibíráme kolegu, jehož parťák to otočil zpět a dál postupujeme v tříčlenném lanovém družstvu až na vrchol, kde stojíme po šesti hodinách a po dalších šesti i na chatě Payerhütte. Pro dnešek padla. Spaghetti bolognese vysávám do poslední nudle a jdu vstřebat lezecký zážitek na pelest. Vstřebávám ho až do druhého dne. Ráno propružíme kolena ve schodech mezi hostincem a noclehárnou a hybaj do Soldy. Stav po druhé třetině 2:0. Popis přechodu ZDE.

První mezipřistání na oběd a koupačku před odpočinkovou částí walliské třetiny nalézáme v údolí Adige a pak už Ciao italiano a přejíždíme přes passo k leštičům cihliček. Druhé mezipřistání je v Sedrunu v lesíku u řeky Rheiny, kde trávíme příštích 40 hodin ve stanu díky vytrvalému dešti. Inu když rest-day, tak rest-day.

Weisshorn (4505 m) – přikláním se k všeobecnému názoru, že co se týče krásy, je Weisshorn adeptem na nejhezčí horu Alp. Když k tomu přimícháme dobré lezecké podmínky, relativně malou návštěvnost a neskutečný rozhled, vyjde nám pokrm pro naše hladové choutky více než k zasycení. Bohužel od začátku se to nějak celý s..e. Oblačnost z údolí ne a ne odfouknout a po jejím průstupu docházíme na chatu promočený na žmach. Sušák ve společenské místnosti plníme do posledního místa, nicméně do rána nic neuschlo. Touha vyrazit je však silnější. Ve tři se navlékáme do vlhkých svršků a vyrážíme do tmy. Před námi jde guide se dvěma klienty a jeden sólista, pak naše dvě dvojice a za námi duo frantíků. Udržujeme si odstup, abychom viděli, kudy guide vede ovečky a nesešli někde z cesty, čímž je nástup na východní hřeben vyhlášený. Přesto se nám nedaří trefit hned za táhlým sněhovým polem správnou cestu a ztrácíme tak odstup. Po hodině nalézání a znovu slézání na zledovatělý hřebínek, táhnoucí se z jihovýchodního úbočí podél ledovce Schali, se pouštíme do šikmé rampy (3) a daří se nám překonat skalnatý stupeň, za kterým se nám ztratili světlušky s guidem. Druhá naše dvojice, to pod stupněm vzdává a sestupuje. Po dalším sněhovém poli se konečně dostáváme, již za úsvitu, pod strmou stěnu se žebry vedoucími k Frühstückplatzu. A tady je druhé bohužel – parťák zjišťuje, že jde jen s jednou mačkou. Vracím se tedy až k výšvihu a doufám, že zůstala zapíchnutá ve firnu. Dvakrát procházíme nahoru dolů sněhové pole, po mačce se ale slehla zem. Domlouváme se, že tedy vylezeme k Frühstückplatzu a pak se uvidí. Jenže prostřední žebro, kterého se máme držet, oblézáme a lezeme více vpravo, chvilku ve žlebu chvilku po žebru. Nabíráme další časovou ztrátu. Když konečně stojíme na hřebeni, duo s guidem a sólista dolézají na vrchol – 2,5h před námi. Hodnotíme situaci – ztracená mačka, časová ztráta, nic moc rezerva na sestup a ten je až do Randy … věšíme pytel a otáčíme. V tu chvíli mi pípne SMS: Zdenda Hrubý to zabalil do věčných lovišť při sestupu z Gashebrumu, zpráva nás úplně uzemnila. No hlavně t se Mára alespoň Mára dostane domů. U slanění na sněhové pole se ztracenou mačkou potkáváme frantíky, taky se ztratili. Popis cesty Ostgrat na Weisshorn je ZDE
Konečné skóre je 2:1.

Horám zdar!

PS: nějaké fotky by se našly TADY

Reklama: