30.May 2013

Velikost písma: A A A Autor: Jiří Müller

Celá expedice, o které už lze bez nadsázky říct, že je polární – nejseverněji položené místo, které bylo na naší cestě mělo souřadnice 78°13' severní šířky. Jedná se o Longyearbyen, nejseverněji položené města světa s letištěm, na kterém jsme přistáli. Cesta nezačínala nijak slibně – všichni jsme se těšili na bílé pláně bez lidí, ale čekalo nás malé město s teplárnou, hromadou sněžných skútrů a poměrně dlouho trvalo, než jsme se dostali z úplného dosahu a než navečer přestali skútry jezdit – jediný dopravní prostředek, který na Špicberkách používají. Snažíme se tu sehnat plynové bomby, na kterých bychom mohli vařit a tavit sníh, ale protože není turistická sezóna, je to poměrně oříšek. Hned od začátku bylo hezké počasí. Nefoukalo, lehký opar se postupně rozplýval a my vyrazili, bez pušky plni vzrušení z nových zážitků. Od začátku nebylo úplně jisté, kterou z variant trasy vybereme. Vše se mělo rozhodovat dle situace, která se může měnit z hodiny na hodinu.

Špicberky, foto: Jiří Müller

První den po příletu opouštíme civilizaci ale úplně se jí nezbavíme. Spíme v údolí Adventdalen u dolu číslo 7 (připomínáUFO). Většinu cesty jdeme po zamrzlé řece Adventelva, která dala údolí jméno. Zima není zas tak hrozná –16°C, v noci ještě o 4 stupně méně, ale aklimatizace není taková sranda, i stavba stanu, vaření stojí za to. Jakmile zaleze sluníčko, musí člověk do spacáku a vařit, jíst… musí z něho.

Následující ráno stojí opravdu za to, člověku se z teplého stanu nechce, a ze spacáku už vůbec ne. Přesto po snídani vyrážíme. Čeká nás dlouhý pochod, ve finále se protáhnul na 9 hodin (25–30 km), díky němu zjišťujeme, že se vydáme nejdelší trasou, kterou jsme měli naplánovanou a která činí 230–250 kilometrů za 10 dní pochodu. Den pokračuje údolím Adventdalen, Janssondalen, Eskerdalen – těsně před koncem denní dávky nás čeká výlez do sedla, který je pro slabší členy výpravy vražedný – hlavně na morálku. Ale z vrchu, kde si stavíme stany, máme krásný výhled na skály padající do zamrzlého ramene řeky Sassenelva. Na teploty hluboko pod nulou jsme si již zvykli, ale kolony skútrů o 15–25 jezdcích nás stále udivují.

Další den přecházíme údolí Sassendalen – jednoho z nejdelších na Špicberkách. Ráno je krásné, ale délka údolí nekonečná. Když se po třech hodinách pochodu otočíme, jako by se člověk vůbec nepohyboval, nic se nevzdaluje, nic ani nepřibližuje. Zjišťujeme, jak může být počasí proměnlivé. Jakmile se zatáhne a nesvítí, nemusí ani foukat, je pocitově o pět stupňů chladněji. Asi po šesti hodinách překonáváme údolí, ze západu míjíme údolím Fullmardalen Sabine Land a spíme na ledovci Marmorbreen, kde nacházíme i trochu tekoucí vody (jakmile zalezlo sluničko, zmrzla, jako vše, co nebylo přes den na těle a v noci ve spacáku). Již nejdeme po hlavní cestě pro skútry a je to paráda, klid, čistý sníh…

Kdo si blbě naskládal boby, ráno litoval – vylézáme k jezeru Iokulvathet nad údolím Agardhdalen. Přestože se nejedná o žádné velké převýšení, je to příjemná změna oproti šlapání po nekonečných údolích. Takové zpestření nás čekalo ještě jednou – před vstupem do údolí Agard, na jehož konci je zamrzlá zátoka, i širé Barentsovo moře. Dále pokračujeme přes krátké údolí Bellsunddalen a nástupujeme na ledovec Passbreen. Ke konci dne opouštíme „skútrovku“, krása…konečně jen my a příroda. Večer pěkně přituhlo, teplota šla pod 20 stupňů.

Další den se hned ráno pěkně zapotíme, vylézt do sedla na ledovci Paasbreen zabere skoro dvě hodiny. Při sestupu volíme částečně projetou cestu po ledovci Margitbreen a postupně se nám otvírá dlouhé údolí Kjellstromdalen lemované po obou stranách vysokými horami. Směřujeme údolím na jihozápad k městečku Sveagruva, do kterého máme v plánu dorazit další den. Cestou potkáváme chatu na ostrohu zamrzlé řeky, která je opět zamčena. Jakmile ji mineme začne poměrně foukat. Přestože hlásili pouze „light breeze“, je to nepříjemná komplikace. Končíme asi 2–3 hodiny od městečka, ale stavba stanu ve stínu a ve větru opravdu stojí za to. Ale to nejlepší nás čeká zítra…

Když se ráno probouzíme, je venku všechno pěkně zafoukané, kolem stanů bychom to nepoznali a vše co zůstalo venku (boby, sněžnice) musíme vyhrabávat. Foukat nepřestává a pro mě jako fotografa znamenají dvě fotky ruce zmrzlé na kost, navíc jsem doma zjistil, že zamrzla i zrcadlovka, naštěstí jen na jeden den… Fouká nám do zad a my vyrážíme na Sveagruvu, cestou míjíme uhelný důl a příjezdovou cestu od něho, děs, hrůza a hnus. Když do města dorazíme, všichni se ptají, kam jdeme, jestli máme pušku atd.. Odrazují nás, ať se vrátíme, že před dvěma dny viděli na naší plánované cestě medvěda. Pak za námi dojede nějaký muž, asi starosta, že má na mobilu guvernéra Svalbardu a chce mluvit s vedoucím výpravy. V tu chvíli jsme si uvědomili, že jde do tuhého. Po delším telefonickém rozhovoru, ale pokračujeme po pobřeží v chatě Pluto dle plánu. Ale asi za půl hodiny chůze mimo civilizaci, za námi přijede hlavní policista ze Sveagruvi a taktně nám naznačí, ať počkáme u nějakého skladiště, že za námi letí někdo z Longyearbyenu. Super, tak to máme do smrti co splácet… U skladiště, nebo ubytovny čekáme asi hodinu, dvě – nikde není otevřeno a pěkně mrzem. Naštěstí se nám povedlo otevřít si nějaký přepravní kontejner, takže se to dá přežít. Po nějakém čase přiletí velký záchranářský vrtulník a hlavou se nám honí, jak to asi všechno dopadne. Náčelníka si odvedou a nás nechají ještě asi hodinu čekat. Když se vrátí, zjišťujeme, že to pro nás dopadlo, jak nejlíp mohlo. Nic platit nemusíme a můžeme pokračovat dál. Možnosti, které nám daly, bylo najmutí průvodce s puškou, nechat si přivést pušku, odvést se do Longyearbyenu. Když jim ale bylo navrhnuto, že odkloníme trasu a půjdeme vnitrozemím, souhlasili a pustili nás a my je nemuseli ani pro nějakou pokutu navštívit v hlavním městě před odletem. To se nám všem fakt ulevilo. Takže se otáčíme jdeme půlden cesty zase zpět. Proti větru… Za celý den jsme ušli něco přes 20 km, ale posunuli se pouze o pět. Spíme asi na nejhorším místě, které jsme měli – kousek od silnice, u lomu, pořád někdo jezdí, troubí a mává. Jeden kamarád na to řekl: „ Každá p.ča tu na nás bude troubit, to zas bude noc!“ Když uleháme, tak si uvědomujeme, že to asi fakt bylo nebezpečný, když nás odklonili a nechtěli nic platit.

Nic horšího nás už snad nepotká… Ráno stoupáme přes tři hodiny asi 700 výškových metrů do sedla, krásné výhledy kolem. Jen nás překvapí, že asi v půlce cesty vzhůru nás předjede obří buldozer, který veze nějaký materiál kamsi na saních…Po oběde sestupujeme po ledovci Slakbreen do největšího a nejkrásnějšího údolí na Špicberkách – Reindalen (Údolí jelenů). Údolí je asi 40 kilometrů dlouhé, osm široké. Původně jsme chtěli údolí ten den ještě přejít, ale nacházíme pěkné místo a vidíme až na moře. Zároveň nás čeká první polární den (18.4.). A překvapuje nás, že i při 14 stupních se dá venku v klidu sedět, bez rukavic…jsme aklimatizovaní.

Ráno přecházíme zbylou část Reindalenu a pak kolem chaty Sorhytta pokračujeme Údolím medvědů – Bromdalen vzhůru, abychom se dostali na druhou stranu pohoří a spatřili zátoku Collesbukta. Potkáváme ohromné kolony skútrů, kteří jezdí z hlavního města do Sveagruvy. Až na tohle byla cesta příjemná, jen se udělal trošku opar, což je pro Špicberky typické, ale nám se to poměrně vyhýbalo. Sestupujeme dolů údolím Medalen, kde narážíme na cestu, kterou jsme chtěli původně jít. Skoro všichni už máme otlačené nohy, puchýře, ale naštěstí nic omrzlého. A tak se rozhodujeme, že si zítra radši dáme den na lehko.

Vyrážíme v klidu po snídani směrem k chatě Rusanovodden. Cestou potkáváme opuštěnou vesnici, překladní přístav, hřiště – všechno působí oproti krajině kolem docela depresivně, ale společně tvoří úžasnou scenérii. Když dorážíme k chatě, která je celoročně otevřená pro všechny – jsou tu kamna, postele. Pokračujeme ještě kousek po pobřeží, abychom viděli staré koleje, které vedly do lomu na uhlí v Grummtbyen, dnes již zasypanému, ale vypadá to, že zde Rusové opět těžbu obnoví!!! Když se vracíme zpět, lehce sněží, jako by z nebe padalo stříbro…

Poslední den v krásné přírodě se postupně přibližujeme směrem k Longyearbyenu, odkud nám zítra letí letadlo zpět domů. Jdeme údolím Fardalen a na konci nás čeká výlez do sedla – když to vidíme odspodu, je to jako jít sjezdovkou na Medvědín a opravdu to stálo za to. Když dorazíme nahoru asi 700 m.n.m, vidíme již na Longyearbyen. Ve třech lidech si ještě vyběhneme na kopec nad městem (1050 m.n.m.), kde si naposled užijeme opravdu polární počasí – fouká, sníh (co není schované, rychle omrzá). Když se ráno probudíme, čeká nás návštěva hotelu Radisson a snídaně – all you can eat. Takže se po 11 dnech konečně najíme v klidu ovoce, zeleniny, čerstvého pečiva… Rychlá návštěva kostela a procházka po městě a vyrážíme na letiště směr Praha.

Na příští rok plánujeme o něco víc na sever, výchozí bod Ny-Alesund, přechod na východ, zdolání na nejvyššího vrcholu Špicberk… Tak doufejme, že dostaneme všechna povolení a za rok tu přibude další článek.

Expedice se uskutečnila 11.-21.4.2013

Více fotografií na fb Jiřího Müllera