3. 10. 2006, 11. den, Dingboche – Dukhla

Ráno úmyslně polehávám ve spacáku dlouho, asi do sedmi hodin. Klukům se evidentně vstávat už vůbec nechce. V noci se mi zdáli zase nějaké nesmysly, jezdil jsem s rodinou po Českých Budějovicích autem, při jedné ze zastávek jsem ztratil klíčky od vozu a tak podobně.

K snídani dám čaj a toasty s medem. Sotva kluci přijdou na snídani též, vpálí mi Jirka že dlužím do společného fondu tisíc rupií. To mě dost zaskočilo, solidní rána zezadu. Platba se odehrála cca před dvěma dny při zastávce v Orsho. Při placení se mi v první chvíli nechtělo pro peníze do baťohu, který byl před prosklenou jídelnou. V tu chvíli se mi prostě dobře sedělo v teple „skleníku“ a komu by se chtělo ven na vítr a ostré sluníčko. Po deseti minutách jsem ale pro peněženku nakonec přece jen došel a zaplatil. Vzhledem k okolnostem jsem si (celkem náhodou) průběh placení dobře pamatoval, což se mi obvykle nestává. Nicméně nepřijde mi moc korektní si na něco takového vzpomenout po dvou dnech, když už všichni pozapomenou detaily a těžko se pak zaplacení prokazuje. No nakonec se vše vysvětlilo, snad, kdo ví. Jsem proto nepatrně rozladěn.

Před námi vyráží do stopy Rakousko i Polsko. Poláci chtějí jít až do Lobuche. Kolem deváté vyrážíme i my. Hned na začátku je nutno se vydrápat na kopec za vsí. Na kopci se pokračuje přes zvlněnou planinu, na které se nám povedlo hned lehce zabloudit. Drželi jsme se málo napravo a šli jsme stezkou rovně na Pheriche. Po opravě kurzu už jdu raději sám napřed dle svého kurzu. Je krásně, krajina je přehledně vidět na všechny strany, pohoda.

Volným tempem docházím do opuštěné vesničky na půl cesty do Dukhly. Zahazuji baťoh a sedám na velký kámen a čekám na kolegy. Pokud půjdeme pouze do Dukhly, bude to dnes tedy zatraceně krátká etapa. Cíl je stanoven předběžně, podle toho jak se budeme cítit. V rámci přestávky sníme Petrovo sušené ovoce, po chvíli pokračujeme dál. Cesta už vede prakticky po rovině, na konci této části údolí už je vidět konec ledovcové morény Khumbu Glacier, pod morénou je pod sedlem náš cíl – Dukhla. V jednu chvíli je napravo přes ledovec Khumbu vidět Pumo Ri, rovně nalevo se přibližuje jezero Cho La. Na konci cesty se naše cesta spojuje s cestou z Pheriche, pak už jen můstek přes ledovcový potok a sedám u první boudy a čekám (Thukla Guest House 4620).

Když kluci dojdou, usoudíme, že bude lepší zůstat zde (Jirkovo hlava indikuje nárůst výšky a další část trasy vede prudce do kopce), nicméně bereme jinou větší lodge o trochu výše. Je poledne a není do čeho píchnout. Dáme tedy čaj, posedáváme před lodge a vesele se nudíme. Je stále pěkně, i když trochu větrno. Jsou tu naši známí Japonci, zdraví nás, jejich ansámbl balí, přivádí koně pro jednoho z nich a vyrážejí. Pak jsou tu nějaká pekelně tmavá děvčata, ale černošky to podle rysů nejsou.

Odpoledne jdeme na procházku k jezeru Cho La, odsud je to asi půl hodinky po vrstevnici. Něco nafotíme (odsud je parádní panorama přes celou tuto část údolí na Ama Dablam) a balíme to zpět. Po stráních roste spousta různých barevných květin, z botanického hlediska je to ovšem pro mě španělská vesnice. Cestou zpět se lehce pokoupu v jednom z potoku vytékajících z ledovce. Nad vsí se nám líbí pyramida sestavená z jačího trusu.

Na terase je už jen těch pět černých nečernošek. Vítr se uklidnil, je tu výborný posezení. Nejstarší asi xxletá krasavice jde po Jirkovi, zpívá mu jakousi ruskou písničku. Trochu jsme si museli ty národnosti vyjasnit, děvčata jsou z Bangladéše a my nejsme z Ruska. Hned na nás vyzvídá, zda jsme ženatí, no a protože nejsme, jsme v kurzu. Ostatní mladší kolegyně kupodivu nejsou dcerky na vdávání jak by se na první pohled mohlo zdát, ale kolegyně z BMTC (Bangle Mountain Trekking Club).

Večer už dřepíme uvnitř u společných kamen. Kuchař zcela bezelstně přikládá trus a je tu příjemně teplo. Na otázku, co dělá (respektive nedělá) kuchař po přidání topiva a před pokračováním vaření, si raději neodpovídám. Nicméně Dhal Bhat je v pořádku, ochotně se hlásím o přídavek. Chvíli před setměním dorazí dvojice Dánů, přímo z Kala Pattharu a Base campu. Hluboko za tmy ještě nějaká bláznivá Italka. Jeden domorodec se stará o dobrou náladu pomocí flétny, Bangladéšanky zpívají, Dánové a Italka se vzpamatovávají a my do sebe lejem čaj. Když už nás to nebaví jdeme spát.

4. 10. 2006, 12. den, Dukhla – Gorak Shep

Pěkně jsem si schrupnul, zase se mi něco zdálo, ale tentokrát to nebylo tak výrazné takže si to nepamatuji. Kluky budím a jdu fotit. Je jasno ale zima, jeden jak se mi šikovně připletl do záběru s horou osvětlenou svítáním, bude to dobrá fotka. Pak na snídani. Ta je jako každý den, 4 ks toasty na sladko a čaj. Chlapci údajně bojují s lehčím průjmem a Petr též s rýmou. Italka už je nastartovaná a pokračuje dolů. Po osmé vyrážíme i my, ale nahoru. Bangladéš a Dánsko snídá.

Zpočátku je cesta prudce do kopce, do sedla vedle konce ledovcové morény. Po pravé straně je moréna (tj. kopec kamení), nalevo kopec ohraničující údolí Cho La. Tři sta metrů do výšky to je a je to dřina. Funím jako první, po boji s nadmořskou výškou se dostávám do sedla. Tam se krajina otvírá, je vidět závěrečné údolí Khumbu Glacier, ve tvaru podkovy mezi všemi kopci – tedy hlavně hřeben Lobuche, Pumo Ri, Lingtren, západní část hřebenu Everestu a západní stěna Nuptse. Zejména stěna Nuptse a pohled na Pumo Ri, to je teda něco. Také je poprvé vidět nejvyšší bod na treku – 5600 mnm Kala Patthar. Jedná se vlastně o hřeben pod Pumo Ri a působí doslova jako krtinec před/pod pořádným kopcem. Nedá se to popsat, pohled na Pumo Ri je pohled na Pumo Ri a to se musí vidět.

V sedle je mnoho pomníčků všem možným horolezcům, kteří neměli na velkým klukovi to štěstí. O některých jsem dokonce někde i četl nebo viděl něco v TV. Zaujal mě tam jeden místní nešťastník, šerpa byl 10× na Everestu, vlastní 3 světové rekordy (délka pobytu nad 8000 mnm bez kyslíkového přístroje, 2× na Everestu za jeden týden a ještě jeden) a pojedenácté schrastnul do nějaký trhliny.

Čekám na kluky, po čase dorazí a odpočíváme a fotíme. Oblačnost se začíná vkrádat do údolí, jako každý den. Po chvíli jdeme dál, už to není tolik do kopce. Pohled na pustinu vedle ledovce je zajímavý. Pohled na kopce ještě víc, panorama zakončené sedlem do Tibetu mě nepřestává fascinovat. Konec údolí je prakticky na dosah, přitom je to do Tibetu ještě několik kilometrů. Cestou do Lobuche nás míjí hoši ve stejnokrojích s neuvěřitelnými náklady, evidentně nosiči nějaké horolezecké expedice.

Celkem v pohodě docházíme do Lobuche na čaj a garlic sup. Je před polednem. Lobuche je opět shluk několika stavení, ve stínu je místy vidět starý sníh. Má to tu zvláštní atmosféru. Jelikož se cítíme dobře a čas je dobrý, rozhodujeme se ještě zvolna pokračovat až do Gorak Shepu. Dáváme vařené brambory se solí, Jirka se nechává dohnat aklimatizační čárou, takže není kam spěchat. Došla mi první největší karta ve foťáku, což znamená, že mám dvě třetiny vyfoceny. V lodge je snad poprvé jiný typ kamen než jsme prozatím všude jinde viděli, už to vypadalo na přísnou unifikaci kamen v celém Nepálu. Později dorazí několik Angličanů s místním průvodcem. Místní je docela mazák, povídáme s ním o všem možným, byl i v Evropě.

Po jedné vyrážíme dál. Teploměr před lodge ukazuje 12 st.C, mírná oblačnost. Trasu mezi Lobuche a Gorakem jsem vzal rychlejším tempem. Zatímco jsme kecali s Nepálcem u čaje a brambor, předešla nás totiž dost velká skupina lidí a není jisté, jaké jsou kapacity v Goraku. Trasa je zpočátku rovinatá, pouze na konci je nutné přejít přes boční morénu ledovce. Hlavní ledovec, podél kterého jdeme, a tento boční tvoří vlastně „soutok“. Velkou grupu frantíků jsem předešel, konec cesty je už ale trochu úmorný, takže jsem rád, když se najednou z boční morény otvírá pohled na dvě stavení Gorak Shepu. Za Gorakem je v přímém směru Kala Patthar a za ním Pumo Ri. Monstrózní pohled, zblízka ani Kala Patthar už nevypadá tak neškodně, 400 metrů do výšky bude zítra očistec. No a pohled na rozzářenou Pumošku v západu slunce s potrhanými mráčky okolo …

Těsně před cílem se proti mě vyloupnou naší dobří Poláci, Polce to stále sluší, přestože je zmrzlá a unavená, krátce pokecáme, popřejeme si hodně štěstí a pokračujeme. V lodge je místa dost, asi půl hodiny čekám na Petra, pak se vyloupne z morény i Jirka. V sandálech fotím okolní kopce při západu slunce, ale není to žádnej med, je už docela zima. Při focení jsme měli docela kliku, mraky se chvílemi rozestupují a budou z toho dobrý fotky. Západ slunce si hraje se západní stěnou Nuptse, ta je jakoby na dosah ruky, široká, rozeklaná a zaledněná. Přijdou i variace s měsícem a poslední záblesk slunce na velkým klukovi, ze kterého je vidět jen malý kousíček nalevo za Nuptse. Nádhera.

V lodge dáváme čaj. Je tu náš známý z Izraele a smečka snědých mládenců, později se ukazuje, že z Indie. Je s nimi ale nuda. Ani Izraelita není co býval, je zjevně dost nastydlý a tváří se, že je v posledním tažení. No a samozřejmě nechybí japonská expedice důchodců s koněm a kitchen boys. Cítím se až nějak podezřele dobře, skoro všichni okolo evidentně trpí nějakou slabostí, zimou nebo alespoň průjmem a mě nic není. No jen tak dál. K večeři je, pokolikáté už, Dhal Bhat. Nechutenství se mě rozhodně netýká, takže i tentokrát si přidávám. Kolem osmé jdeme spát do naší dřevěný boudy a tuším, že noc bude tentokrát dlouhá a nesmlouvavá.

5. 10. 2006, 13. den, Gorak Shep – Kala Patthar – Dukhla

Je tomu tak. Spím chvíli a zima udeří. Obvyklá výbava do spacáku (spodky, ponožky a tričko s dlouhým rukávem) nestačí. Přidávám další ponožky a další díly garderoby, čímž se zima jakž takž zažene, ale žádná tepelná pohoda to stále není. Co se ale zahnat nedá je řídký vzduch. Stačí na zlomek sekundy zapomenout dýchat a člověk se začne okamžitě dusit. V praxi to probíhá tak, že na chviličku usnu, ve spánku pak zpomalím dech a najednou se probudím přidušenej. Zuřivým dýcháním je to třeba dohnat, pak na chvilku usnu, přidusím se… a tak stále dokola. Jsem na cimře s Petrem a ten evidentně taky moc nespí.

Nakonec po dlouhé roztrhané noci přece jen začne svítat. Jestli jsem spal tři hodiny tak je to hodně. Tato lodge má střešní okno, takže svítání poznám snadno. Hned vstávám, takovéto spaní mě stejně fakt nebaví. Jdu se podívat ven, je tu zima jak v ruským filmu, přinejmenším minus pět, možná větší mráz. Japonci se svými pohůnky pořádají kuchařské a balící manévry. Zajdu na velkou a pak budím chlapce. Na snídani v lodge je moc brzo, takže polknu před ubytovnou z vlastních zásob dvě tatranky a vodu s multivitamínem. Kluci se mezitím vykolébají z postelí.

Po jídle na nic nečekám a dokud je všude stín vyrážím na kopec. Překonat 400 výškových metrů se zdá nic moc, ale v pěti kilometrech je všechno trochu jinak. Stačí říci delší větu a člověk se při tom začne dramaticky zadýchávat. O tom, když udělá pár rychlejších kroků, ani nemluvě. Ze začátku jde stoupání dobře. Jsme na kopci sami, kluci zůstávají pozadu. Všechno je zatím ve stínu, černý povrch kopce je kompletně pod námrazou. Do toho se začíná vylupovat slunko zpoza Nuptse. Celé je to zvláštní divadlo světla, stínů, černého kopce a ledové námrazy. Docela rychle ale slunce Nuptse překoná a vše okolo se zalije světlem. Námraza před očima mizí a bleskově se otepluje.

První polovina stoupání šla dobře a rychle. V druhé ale už přichází krize. Jeden krok nádech, druhý krok výdech. A to všechno pěkně z plných plic. Je nutné se na to soustředit, nakonec ale i to přestává stačit. Musím změnit taktiku, do pomalé rytmické chůze je po každých dvaceti krocích zařazena přestávka na dodatečné vydýchání. Postup se hodně zpomalí, přestávky jsou delší než doba chůze a mám možnost si dobře prohlédnout doslova každý kámen po cestě. Těsně pod vrcholem se pěšina změní v kupu kamení. Přelézám ještě tu a jsem na Kala Pattharu 5550! No, je to vlastně několikametrový výstupek v jednom výraznějším bočním hřebeni, který vychází ze základny Pumo Ri.

Čekám na Petra, ještě mu radím kudy vykličkovat přes kameny pod vrcholem, Jirka si poradí, leze přeci s bráchou v Čechách po skalách. Na vrcholku děláme takové ty obvyklé vrcholové činnosti, odpočinek, svačina, focení a kochání. Kluci vypadají unaveně, no není se jim co divit, byla to pekelná dřina, existence ve všudypřítomném nedostatku vzduchu se nedá ani popsat, to se musí vyzkoušet na vlastní kůži. Varianta přechodu Cho La pasu s plnou polní je halasně dementována, trochu chybí ten horolezecký tah na bránu. Jirka také později prohlašuje, že tahle turistika přes pět tisíc není pro něj to pravý, jen tvrdá dřina a žádné stromečky, květinky a zvířátka, prostě žádná pozitiva.

No neviděl bych to tak černě. Při dobré a komplexní přípravě se leccos nechá vyšlápnout. Stále dokola se kochám okolím a fotím. Po odpočinku postupuji dál po hřebenu. Trochu z kopce a pak kousek do kopce. Nejvyšší bod hřebenu (těsně pod Pumo Ri) má podle mapy kolem 5600 mnm. Odtud to již dál směrem k Pumo Ri nejde, hřebínek je ostrý, rozdrolený a nezajištěný. Za tímto hřebínkem se svah stejně obrací prudce směrem nahoru – začíná zaledněný stoupák na Pumošku. Bez ledovcové výbavy a hodně velké dávky odvahy není reálné. Vlastně to už ani není bez příslušného permitu povoleno. Sedám na nejvyšší bod, dávám jednoho nebo dva panáky slivovice a kochám se. Odsud je dobře vidět i Lhotse a asi nejvyšší sedlo na světě – South Col mezi Everestem a Lhotse – je přes údolí jak na dlani. K vidění je prostě všechno, Tibet za šestitisícovým sedlem, Everest Base Camp pod námi na úpatí rozbrázděného ledovce Western Cwm, výhledy v ostrém slunečním nasvícení není možné popsat, je třeba koupit letenku a vyrazit. Je to přímo slavnostní situace, pak se mi zasteskne po domově a dochází mi, že (pokud samozřejmě bude chtít) si stávající přítelkyni určitě vezmu.

Po chvíli se tam přimotá skupinka několika lidiček. Protože mezi sebou mluví tak se okamžitě proflákne odkud jsou – Nové Město. Jedna paní stále řeší, jak mě svojí bídnou angličtinou požádá o vrcholové fotky. Evidentně jí ani na chvíli nenapadlo, že bych jí mohl rozumět. Nakonec jí už přestanu trápit a v češtině jí nabídnu, že je teda vyfotím. V první chvíli se tak lekla, až to vypadalo, že spadne ze skály. Krkolomné focení na skalním vrcholku proběhne bez následků, nálada je výborná, viditelnost ještě lepší, s paní pokecáme, prý je zde v Sagarmatha parku po šesti letech už podruhé. Pak postupně skupinka odchází. Já ještě posedím, než jsem se vydal dolů, pobyl jsem nahoře dohromady snad tři hodiny. Postupně se v čase měnilo nasvícení okolní krajiny, slunce se točí kolem Nuptse, stálo to za to, to tedy rozhodně.

Cesta dolů byla rychlá, potkávám ty Čechy, nabízejí mi sušené ovoce a kuřivo, ovocem nepohrdnu, s tím kuřivem to asi byl vtip. Kolem poledne jsem v Gorak Shepu. Petr sedí v restauraci, Jirku prý rozbolela hlava a spí. Pojím čaj s nějakou plackou a jdu Jirku zbudit. Protože ho hlava bolí prý docela dost, je nutné zahájit evakuační sestup. V restauraci polehává celá parta osmi lidí z Nového Města, ráno přišli z Lobuche, později kluci říkají, že jeden z nich prý byl na Everestu.

My vyrážíme směr Dukhla. V Lobuche máme krátkou přestávku na čaj a brambory s lunchmeatem. Brambory jsou nedovařený. Na mě doléhá z výšky, námahy, nevyspalosti a panáku slivovice zesláblost. Takže jsme na tom všichni stejně. Kolem půl páté se spíše doklopýtáme do Dukhly, Jirka uváží, že hlava už tolik nebolí, takže zůstáváme. Mám samostatný pokoj, v prevenci případné ponorky je to dobře. Nějak se mi stýská po domově. V restauraci dávám kávu, pak momo se sýrem a čaj. Nedopatřením si zamykám klíč od zámku v pokoji, čímž se starám o legru pro kamarády. Jeden chlapík z personálu mi ochotně pomáhá, v balíku ostatních klíčů se najde jeden stejný a věci jsou osvobozeny. V restauraci nějací lidé jsou, ale zábava se tentokrát nerozproudila, brzo jdeme spát.

6. 10. 2006, 14. den, Dukhla – Porthse

Oproti noci v Goraku jsem se tady vyspal královsky. Dlouho a beze snů. K snídani čtyři toasty a čaj, přestože jsem spal na poměry hodně dlouho, kluci spí ještě déle a nejdou a nejdou. V místnosti je kupa šerpů kolem kamen, taky si ale místo u hořícího trusu najdu. Odchází dvě dvojice – Angláni a Dánové (asi), poslední dvojice (tentokrát ale pánů) řeší problém bolehlavu jednoho z nich. Jsou to Rusové, mají dva šerpy a vůbec se tváří jak pracháči. Na tuto situaci ale nejsou připraveni. Pan domácí radí přesun do nemocnice, jenže jak to udělat? Mezitím kluci přijdou, jeden šerpa nás žádá o Diamox pro toho Rusa. Petr mu ho dává a Jirka i my přikládáme rady co dělat, no v podstatě na nic nečekat a pelášit dolů.

Po deváté vyrážíme, do Pheriche je příjemná cesta mírně dolů širokým prosluněným údolím. Proti nám jdou davy lidí, mimo jiné kvanta Čechů, které sem navezla CK Sen. V Pheriche dáváme čaj ve stavbě nápadně připomínající skleník. Je tam zajímavá společnost, postupně se ukazuje, že snad všichni jsou doktoři – mladá Američanka, Nepálka, starší pár z Německa s dcerou (nicméně evidentně černoška, snad adopce?) a Ind. Diskuse se docela rozproudila, hlavně s doktorkou z Nepálu a Němci. Němka nám vypráví jak se narodila kdesi v Polsku. Všichni mluví naprosto bezvadně anglicky. My sice nemáme nikde problém se domluvit, nicméně naše kostrbatá a jednoduchá angličtina je o několik tříd jinde.

Pokračujeme, od křižovatky za Pheriche už cestu známe. Cesta vede kolem Ama Dablam, tentokrát máme štěstí a je možno fotit. Cestou nahoru byla v mlze. V protisměru jde opravdu hodně lidí, ještě že Petr naplánoval cestu týden před začátkem hlavní sezony. Potkáváme jednu samostatnou Češku, není tak úplně sama, ale její dva souputníci mají potíže s bolehlavem a zůstali dole. Někdy jsou v protisměru vidět vyložený trosky, do kterých bych nikdy neřekl, že se odváží na takovýto treking.

V Shomare dáváme lehoučký oběd, slepičí polévku. Ze Shomare seběhneme do Pangboche. Tentokrát nepřipadá v úvahu jiná varianta než projít ves horní cestou kolem kláštera. Horní vesnička vypadá skromně, ale úhledně. I klášter je mnohem menší než bych čekal. Před vsí potkáváme dvojici z výpravy z Nového Města, ti ale zde končí. Políčka za vsí jsou úhledně rozdělena ploty z kamení, sem tam malý chorten. Jen ta odpolední viditelnost, ta se postupně zhoršuje.

Po opačné straně údolí, než jsme šli nahoru, pokračujeme směrem na Porthse. Z Pangboche je to ještě asi dvě hodiny, je mlha, po pravé ruce kopec a nalevo sráz do údolí. Pro mlhu ani není vidět na konce strání. Jdeme celý den, takže únava přichází. Cesta je místy docela exponovaná, římsy, nahoru dolu a doleva doprava, žádný lidi, hlavní trasa vede po druhé straně údolí. Jen asi v polovině jsme potkali dva Slováky. Rozpovídáme se anglicky, ale nějak se na to přišlo, že by to šlo i jednodušeji a pokračujeme česko – slovensky.

Před pátou jsme konečně v Porthse. Je evidentní, že tady tolik turistů nebývá, neplatí tu pravidlo co dům to lodge s restaurací. Ubytovny jsou tu asi čtyři, ostatních dvacet, pětadvacet baráků jsou čistě zemědělská stavení. Místní se lopotí na políčkách u domů, všude dobytek, děti si hrají s jačím trusem, no idylická zemědělská osada.

Dvě lodge mineme, bereme tu na dolním konci vsi. Restaurace v patře, pěkné pokoje, čaj, teplo, evropská hudba v restauraci. Dokonce dáváme teplou koupel, žádné dobrodružství, civilizace se vrací, docela se mi to zamlouvá. Trasa dnes byla kilometricky hodně dlouhá. V restauraci je hodně šerpů, Němec a nějací další běloši. Nezvykle dobře je v restauraci vidět, zřejmě tu mají snazší přístup k elektrické energii. K večeři objednávám Dhal Bhat, ale co to co to, nepřidali! Poprvé v Nepálu. Trochu to kazí dojem z jinak bezvadné lodge. Vesele se nudíme a čteme nějaký časopisy, ve chvíli, kdy paní domácí vypíná hudbu se odebíráme spát, ani se mi moc nechce.

7. 10. 2006, 15. den, Porthse – Machhermo

Vyspal jsem se bezvadně, vstávám jako první, k snídani se brzo dostavují i kluci. Toasty s medem a marmeládou a čaj jsou už standardem, žaludek by si už ale možná dal nějakou jinou snídani. Všímám si certifikátů v jídelně, které dosvědčují, že jeden z domácích z tohoto domu byl třikrát na velkým klukovi. Venku je hezky, tu a tam obláček. Dojdu na malý hřebínek nad vsí pro nějaké fotky, za mnou se z údolí už tlačí další mraky.

Po deváté odcházíme. Fotím ještě děti, jak si plácají jačí exkrementy a hurá prudce ze svahu k potoku. Mostík a pro změnu prudce do svahu na křižovatku. Tam doprava a po levé straně údolí plus minus do kopce. Zpočátku je příroda zde barevná a pestrá, stromy, květy, lesy, vodopády a tak dále. V jednu chvíli se otevře první výhled na Cho Oyu. Stromů postupně ubývá, až začne převažovat jen kosodřevina a byliny. Moc lidí nepotkáváme. Na závěr je dlouhá rovinka otevřeným terénem a jsme v Dole.

U prvního stavení nás odchytne mladík, tak se jdeme k nim najíst. No kdybych tušil, jak to dopadne o dva dny později, vyhnul bych se stavení velkým obloukem. Nicméně dnes jsme měli štěstí a vegetariánské makarony se sýrem, pomerančový čaj a horká čokoláda je bez negativních následků.

Pokračujeme přes potok uprostřed vsi a prudce do kopce. Dole je ve výšce přes 4000 mnm, s lesem mizí i teplo, lehce se ochlazuje. Musíme překonat 200 výškových metrů, je to dřina, ale jsme po obědě jakž takž v pohodě. Postupně se dotrmácíme do Lhabarmy 4330 mnm. Tam se operativně rozhodujeme se nezastavovat a pokračovat dále. Cesta vede přibližně po vrstevnici, takže pohoda. Je relativně nevlídně, pod mrakem. Skoro nikoho nepotkáváme, proti hlavnímu údolí Khumbu je Gokyo zapadákov. Po hodině cesty, kolem třetí, jsme v Luze, malebná to ves v bočním údolíčku.

Ve vsi jsou dvě lodge, nakonec vybereme tu se zelenou střechou, modrá dostane šanci cestou zpět. Uvnitř je docela útulno, skupina Japonců a pak jedna úplně samotinká čtyřicítka, dle vzhledu snad Italka. Paní domácí je ukecaná, dáme si horkou čokoládu.

Za půl hodiny pokračujeme, před setměním chceme být v Machhermu 4410 mnm. Je to jen přes kopec asi půl hodiny. Krajina je úplně v mlze. Nad vsí zase řešíme problém kterou lodge vezmeme na noc, nakonec vyhraje ta úplně napravo před řekou. Jsme tam sami. Byla to dobrá volba, domácí je sympaťák, zatopí nám. Vyprávíme si, bez mrknutí oka nám potvrdil útok Yettiho na ženu v roce 1974. Píchnul prstem do tmy, že tam se to prý stalo, žena prý stále žije, nicméně na závěr vše „pokazil“ tím, že údajně ženskou a její jaky napadlo nějaké zvíře, snad zbloudilý medvídek nebo něco podobného.

K večeři je čaj, garlic sup a zeleninový závitek. Manželka prý šla nakoupit. Takže za dva dny je zpět. Je tam s námi synek, asi pětiletý, na jedno oko evidentně nevidí. Dávám mu nějaké bonbony co jsem po kapsách našel, kluci mu kupují čokoládovou tyčku. Diskuse je čím dál živější, nakonec asi dvě hodiny řešíme problém, jak v místních těžkých podmínkách postavit centrální topení. Prý by to byla pro něj konkurenční výhoda. Vůbec obchodní a pracovitý duch místních obyvatel je úžasný. Večer proběhl v dobré pohodě, relativně pozdě, kolem desáté, jdeme spát. Spím na samotce a usínám okamžitě.

Fotografií z expedice je dost a určitě je o co stát, takže si nezapomeňte prohlédnout celou galerii.

Kam dál?

• Expedice Nepál 2006 - II. část
• Expedice Nepál 2006 - I. část